Naivní potvora

Můj život je převážně o bilancování a přemýšlení. Je to jeden z mých neskonale užitečných talentů - šťourat se ve věcech, nad kterými všichni už dávno mávli rukou a sebemrskačsky se mučit morálníma kocovinama. Chápejte ten kontrast, navzdory všem cynicko-sarkastickejm-flegmatickejm sklonům jsem si před půl hodinou nadávala za to, že jsem se v šestnácti líbala s nějakym blbečkem na diskošce v Horní Dolní. Takže jsem se tak zamyslela a přišla jsem na to, že jestli existuje karma, tak ten princ nikdy nepřijede (ani na kole, natož na bílym koni).

 

V různých věcech jsem různě opožděná, takže veškerý moje interakce s chlapcema byly dost dlouho dost nevinný, if you know what I mean. (O tom, kam se ta nevinnost poděla napíšu jindy.) Veskrze šlo o podnapilý párty líbačky. V drtivé většině případů jsme oba dva byli obeznámeni se skutečností, že přestože si právě navzájem masírujeme mandle, už se nikdy neuvidíme. Ale sem tam se objevil někdo, kdo tu skutečnost jaksi nepochopil, a proto mě (kromě pekla, až umřu), čeká i velmi osamělý život. Takže se omlouvám:

 

- klukovi, co se do mě zamiloval v baru a na druhym rande si mě chtěl vzít a na kterýho už jsem potom "neměla čas"

 

- týpkovi, co se mě snažil třikrát sbalit a skončilo to tak, že jsem mu řekla, že se mi nelíbí jeho tričko

 

- kámošovi, kterej do mě byl pár let zamilovanej a já jsem se celou dobu tvářila, že to nevidím

 

- všem, co mě pozvali na panáka, hodinu do mě hučeli a byli milí, abych se pak mnohem víc zaujatě bavila s jejich (hezčím) kamarádem

 

- všem, kterým jsem tvrdila, že jsem zadaná, i když nejsem

 

- všem, kterým jsem tvrdila, že jsem lesba, i když nejsem

 

- všem, se kterýma jsem něco měla a pak se tvářila, že si to nepamatuju

 

- a všem (dvěma), kteří mě vzali na rande a já nevěděla, že to asi bylo rande (a dodnes si nejsem jistá)

 

Fakt sorry, kucí... Než si začnete myslet, že jsem nějaká lamačka mužských srdcí, musíte vědět, že se to skoro všechno odehrálo v baru, kde je člověk v náladičce, přiopilej a vůbec jsou jiný okolnosti. Ve střízlivym (zlym) světě si o mě nikdo ani kolo neopře. A hlavně, navzdory neochvějný (naivní) důvěře v čistou lásku, nevěřím, že by se o mě mohl někdo zajímat doopravdy.

 

Tak či tak, každá mince má dvě strany. Čili:

 

- kluk, co mě zblbnul (protože byl pěknej a vtipnej, o něco starší, což na tehdy osmnáctiletá děvčátka platí) a nechal mě si myslet, že z týhle nevinný pusy by mohlo bejt třeba i rande, aby mi pak řekl, že je vlastně zadanej (a takhle to vzniká - nemohl to říct předem, žejo - to špatný svědomí)

 

- blbeček, co byl děsně hodnej, něžnej, vtipnej a krásnej a pak mě nepoznal, když mě znovu potkal

 

- ten, co slíbil, že se ozve a neozval a mě to poprvé a naposledy sralo

 

- všichni (zase dva), co si na mě nevzali číslo, i když bych chtěla

 

Vy můžete jít leda do hajzlu, chlapci. Na světě je málo kluků, který by mě hned zaujali. Což jednak může znít, jakože jsem náročná (nejsem) a jednak mi to ještě víc komplikuje navazování vztahů. Když už ale jiskřička přeskočí, tak to škrtne jen u mě a on zájem klasicky nemá, žejo. (Leda by čekal, až si vemu kontakt/ozvu se já, což se nikdy neděje, protože proto.) A to mě pak logicky sere.

 

Mám-li to shrnout, tak jsem byla dřív naivní (a možná trochu frigidní) potvora s univerzální "nejsem na vztahy" výmluvou, která sice doufala ve velkou love story, ale nikoho si nepustila k tělu (a ta potvora je taky relativní, no uznejte, do citů se nemůžete nutit). Teď už jsem spíš jen naivní kráva, která se nedostala dál než na druhý rande.

 

A mimochodem, většina těch ublížených, kterým jsem dnes směrovala omluvu, je momentálně zadaná a já se maximálně můžu staropanensky šklebit nad jejich hepyjaktřigrepy zaláskovanejma fotečkama na fejsbůčku. A patří mi to. Vztahy - Naivní, 1:0.

 

Jaký je vaše skóre?

 



 

Paradox naivity aneb Proč jsem vlastně naivní

 

Kdybyste mě znali, asi byste neřekli, že jsem naivní. (Ha, to má ten blog smysl, že?). Spíš byste řekli, že jsem ironická, držka a hlavně přímo fluent in sarcasm. A jo, vlastně byste měli pravdu. Tohle všechno se děje, hlavně v hospodě, kdy mi zlatavý mok dodává odvahu a jen tak si na mě nepřijdete. Jenže každá mince má dvě strany, žejo. Já tomu říkám paradox naivity (=situace, kdybyste všechny naivky poslali do prdele, abyste si následně vysnily epesní život s Tomem Hardym ve vile v Karibiku).

 

Na jednu stranu jsem cynik, kterýho rozčilujou všichni naivní lidi, ale jako fakt dost. Takže kdykoli slyším něco jako:

 

1) "Ale on říkal, že je to vážně naposledy."

 

2) "Takhle se dá parádně vydělat! Stačí když to rozšířím mezi známý a jakmile budu mít svůj tým, tak to půjde samo!"

 

3) "Myslím, že když si dám tady ten pytlík brambůrek, tak to bude ok, protože ta kola je dietní a hlavně jsem dneska třikrát šla po schodech."

 

Tak mi cuká koutek oka a v rádoby povzbudivým úsměvu se snažím toho člověka nepopadnout, netřást s ním a neřvat, ať už sakra není naivní a nelže si do kapsy. Protože to je to gró (sakra, píše se to tak?) celý věci. Sere mě, když si lidi lžou do kapsy.

 

Na druhou stranu umím být taky pěkně naivní. Například:

 

1) Když si myslím, že zhubnu tím, že budu myslet na to, že zhubnu.

 

2) Když si myslím, že tentokrát se vážně nezmastim a celá párty bude klidná a sluníčková.

 

3) A nebude mě z ní bolet hlava.

 

4) A že mě ten kluk zve na panáka pro mý hezký oči a ne proto, že je dost pozdě a všechny jiný holky už jsou zabraný.

 

5) Když si myslím, že se fakt budu učit.

 

6) Když vymýšlím hypotetický teorie, jak a kdy by se do mě mohl zamilovat ten hezkej cvičící, co ho mám ve středu.

 

7) Nebo ten z pátku.

 

8) Nebo můj šéf.

 

9) Když si představuju sex s jedním z výše uvedených. Případně s někým, koho jsem nedávno viděla v nějakym filmu, nebo na koncertě, nebo v metru, nebo kdekoli. A je to vždycky dobrý a ani trošku trapný (jako třeba naposled, ale to tom někdy pak).

 

10) Když věřím, že se taková ta pravá opravdová až-to-skoro-bolí láska může stát i mě.

 

No, pro začátek by to asi stačilo. Jak můžete z těch několika bodů vyčíst, jsem něco mezi cynikem, naivkou a chodícím failem. Problém je asi v tom, že se mi nedějou takový ty klasický věci, co všem ostatním holkám. A pak mě cokoli normálního buď překvapí/vyděsí/naštve.

 

Zároveň jsem hrozná naivka, když přijde na dobrý konce a pravou lásku. Já si totiž prostě nemyslím, že tu lidi jsou, aby byli nešťastný a aby se jim děli jenom špatný věci. A pořád tak nějak věřím, že i já jednou dospěju k tomu nebejt praštěnej debil, co si odlíčí řasenku odlakovačem na nehty (nedělejte to, fakt ne).

 

A co Vaše naivita?