Paradox naivity aneb Proč jsem vlastně naivní

 

Kdybyste mě znali, asi byste neřekli, že jsem naivní. (Ha, to má ten blog smysl, že?). Spíš byste řekli, že jsem ironická, držka a hlavně přímo fluent in sarcasm. A jo, vlastně byste měli pravdu. Tohle všechno se děje, hlavně v hospodě, kdy mi zlatavý mok dodává odvahu a jen tak si na mě nepřijdete. Jenže každá mince má dvě strany, žejo. Já tomu říkám paradox naivity (=situace, kdybyste všechny naivky poslali do prdele, abyste si následně vysnily epesní život s Tomem Hardym ve vile v Karibiku).

 

Na jednu stranu jsem cynik, kterýho rozčilujou všichni naivní lidi, ale jako fakt dost. Takže kdykoli slyším něco jako:

 

1) "Ale on říkal, že je to vážně naposledy."

 

2) "Takhle se dá parádně vydělat! Stačí když to rozšířím mezi známý a jakmile budu mít svůj tým, tak to půjde samo!"

 

3) "Myslím, že když si dám tady ten pytlík brambůrek, tak to bude ok, protože ta kola je dietní a hlavně jsem dneska třikrát šla po schodech."

 

Tak mi cuká koutek oka a v rádoby povzbudivým úsměvu se snažím toho člověka nepopadnout, netřást s ním a neřvat, ať už sakra není naivní a nelže si do kapsy. Protože to je to gró (sakra, píše se to tak?) celý věci. Sere mě, když si lidi lžou do kapsy.

 

Na druhou stranu umím být taky pěkně naivní. Například:

 

1) Když si myslím, že zhubnu tím, že budu myslet na to, že zhubnu.

 

2) Když si myslím, že tentokrát se vážně nezmastim a celá párty bude klidná a sluníčková.

 

3) A nebude mě z ní bolet hlava.

 

4) A že mě ten kluk zve na panáka pro mý hezký oči a ne proto, že je dost pozdě a všechny jiný holky už jsou zabraný.

 

5) Když si myslím, že se fakt budu učit.

 

6) Když vymýšlím hypotetický teorie, jak a kdy by se do mě mohl zamilovat ten hezkej cvičící, co ho mám ve středu.

 

7) Nebo ten z pátku.

 

8) Nebo můj šéf.

 

9) Když si představuju sex s jedním z výše uvedených. Případně s někým, koho jsem nedávno viděla v nějakym filmu, nebo na koncertě, nebo v metru, nebo kdekoli. A je to vždycky dobrý a ani trošku trapný (jako třeba naposled, ale to tom někdy pak).

 

10) Když věřím, že se taková ta pravá opravdová až-to-skoro-bolí láska může stát i mě.

 

No, pro začátek by to asi stačilo. Jak můžete z těch několika bodů vyčíst, jsem něco mezi cynikem, naivkou a chodícím failem. Problém je asi v tom, že se mi nedějou takový ty klasický věci, co všem ostatním holkám. A pak mě cokoli normálního buď překvapí/vyděsí/naštve.

 

Zároveň jsem hrozná naivka, když přijde na dobrý konce a pravou lásku. Já si totiž prostě nemyslím, že tu lidi jsou, aby byli nešťastný a aby se jim děli jenom špatný věci. A pořád tak nějak věřím, že i já jednou dospěju k tomu nebejt praštěnej debil, co si odlíčí řasenku odlakovačem na nehty (nedělejte to, fakt ne).

 

A co Vaše naivita?