Jak mě sral svět

Vzhledem k tomu, že množství věcí, který musím udělat a nedělám, dosahuje závratných výšin, rozhodla jsem se, že krom ignorace povinností, napíšu i článek.

 

Problém je, že...se nic neděje. Tragika mýho života se omezuje na školu, práci, práci, výčitky, že nejsem ve škole a jedno ne-tak-hezký ráno u jednoho dost hezkýho kluka. Takhle by se mohlo zdát, že aspoň to poslední stojí za zmínku, ale nestojí, protože i to, co už jsem napsala, je až moc rozsáhlý popis událostí. Prostě nic.

 

A sere mě to. Stejně jako mě sere, že mám depku, i když to není depka, protože lidi, co všude vykládaj, že maj depresi a myslej tim blbou náladu mě akorát serou. Rozčiluje čekat sedm minut na debilní metro, protože je zrovna neděle a častejc to nejezdí, sere mě, že jsem cestou do Prahy musela stát vedle smradlavejch lidí. Sere mě, že musim vyhodit prošlý jídlo v lednici, protože neumim nakupovat a přes ten debilní víkend to v tý lednici prostě nemůže vydržet bez újmy. Deptá mě opožděná morální kocovina a fikce, který mi z ní v hlavě vznikaj.  Vytáčí mě to, jak mě dojímaj starý zamilovaný lidi a manželé s dětma a sere mě to proto, že někde vzadu v hlavě vim, že se mi to nikdy nestane. Serou mě všechny přednášky a nejvíc ty, na který nechodim. Serou mě vypatlaný ženský. Serou mě kokoti, co nejsou schopný odepsat na urgentní mail, kterej si sami vyžádali. Sere mě, že jsem na bytě sama a jediný, co se mi chce, je žrát čokoládu, dřepět na balkoně a za doprovodu nějakýho tklivýho songu čučet do blba. Sere mě můj pocit divnosti, moje vlasy a přebytečnej tělesnej tuk.

 

Ale hřeb všechno, co mě sere, je to, jak moc mě sere, že mě všechno tohle sere!  Na tyhle všechny pocity mi stačilo přibližně půl dne. Já chci bejt pozitivní, fakt že jo. Jenže je jedenáct večer, jsem na bytě sama a čokoládu sice mám, ale taky mám vyčištěný zuby a čeká mě příšerný pondělí.

 

A je mi jasný, že napsat to všechno sem, kde si to nikdo nepřečte, není nejdospělejší řešení, co jsem mohla vymyslet, ale who cares. Jebat.

 

Co sere Vás?