Jak mě sral svět

Vzhledem k tomu, že množství věcí, který musím udělat a nedělám, dosahuje závratných výšin, rozhodla jsem se, že krom ignorace povinností, napíšu i článek.

 

Problém je, že...se nic neděje. Tragika mýho života se omezuje na školu, práci, práci, výčitky, že nejsem ve škole a jedno ne-tak-hezký ráno u jednoho dost hezkýho kluka. Takhle by se mohlo zdát, že aspoň to poslední stojí za zmínku, ale nestojí, protože i to, co už jsem napsala, je až moc rozsáhlý popis událostí. Prostě nic.

 

A sere mě to. Stejně jako mě sere, že mám depku, i když to není depka, protože lidi, co všude vykládaj, že maj depresi a myslej tim blbou náladu mě akorát serou. Rozčiluje čekat sedm minut na debilní metro, protože je zrovna neděle a častejc to nejezdí, sere mě, že jsem cestou do Prahy musela stát vedle smradlavejch lidí. Sere mě, že musim vyhodit prošlý jídlo v lednici, protože neumim nakupovat a přes ten debilní víkend to v tý lednici prostě nemůže vydržet bez újmy. Deptá mě opožděná morální kocovina a fikce, který mi z ní v hlavě vznikaj.  Vytáčí mě to, jak mě dojímaj starý zamilovaný lidi a manželé s dětma a sere mě to proto, že někde vzadu v hlavě vim, že se mi to nikdy nestane. Serou mě všechny přednášky a nejvíc ty, na který nechodim. Serou mě vypatlaný ženský. Serou mě kokoti, co nejsou schopný odepsat na urgentní mail, kterej si sami vyžádali. Sere mě, že jsem na bytě sama a jediný, co se mi chce, je žrát čokoládu, dřepět na balkoně a za doprovodu nějakýho tklivýho songu čučet do blba. Sere mě můj pocit divnosti, moje vlasy a přebytečnej tělesnej tuk.

 

Ale hřeb všechno, co mě sere, je to, jak moc mě sere, že mě všechno tohle sere!  Na tyhle všechny pocity mi stačilo přibližně půl dne. Já chci bejt pozitivní, fakt že jo. Jenže je jedenáct večer, jsem na bytě sama a čokoládu sice mám, ale taky mám vyčištěný zuby a čeká mě příšerný pondělí.

 

A je mi jasný, že napsat to všechno sem, kde si to nikdo nepřečte, není nejdospělejší řešení, co jsem mohla vymyslet, ale who cares. Jebat.

 

Co sere Vás?



O tom, jaký to je bejt single mezi zadanejma

Poslední dny bych rozhodně neřadila mezi ty produktivní. V pondělí jsem si lízala rány z původně nevinný grilovačky, ze který se vyvinula docela neslušná párty a ty další dva dny prostě nějak plynuly. Problémem je, že jsem, v důsledku tý poslední (i dalších) akce a taky v důsledku jiných věcí, který se (ne)dějou, zamyšlená jako Helenka Součková, a to se mi teda fakt nelíbí!

Poslední dobou se mi nějak nic nedaří. Hlavně když piju, připadám si jako extrémní loser a nebudem si lhát, ty pařbičky se mi poslední dobou nějak vymykaj. Asi stárnu nebo tak, ale moje tělo už nezvládá, co zvládalo a rozhodně nevydržim pít, co dřív, bez průseru. A to si myslim, že zas tak bez rozmyslu to do sebe neklopim (dokud jsem schopná se bránit). A nepiju ani nijak výrazně často, nejkratší interval je týden (a tim nechci říct, že piju každej tejden), a to je na prázdniny celkem dobrý skóre. A nejvíc nejhorší na tom je, že moje kamarádky, moje sparing kocovinový kamarádky, jsou buď umírněný nebo zadaný. S tim se potom špatně pracuje. A o tom dneska budu psát.

 

Na paření zbydete sami, a nebo musíte pařit s lidma, se kterejma byste za normálních (otázkou je, jestli není spíš normální, aby byly dvacítky zadaný, než naopak, ale o tom jindy) okolností nepařili, který vás neznaj v různejch stádiích opilosti, se kterejma prostě nejste vyladěný. Navíc se na vás ty zadaní kamarádi začnou koukat jinak, protože jsou klidnější a usazenější (pro ně se to rovná dospělejší, pro vás nudnější) a vy jste pořád mladý nevyřáděný hovado, který kalí do rána a pak skučí pod vlivem normální i morální kocoviny. Taky na seznamování se (a další věci)  v zapadlých koutech barů koukaj jinak a vy tušíte, že vás za to tajně souděj, i když se snažej tvářit, že nesouděj, "protože to dělali taky" (="ale už mě to přešlo, tebe by to mělo přejít stějně...a vůbec, někoho si najdi").

 

Ale jak si můžete někoho najít, když nemáte s kym chodit na pivo a potkávat nový lidi? A nezkoušejte mi tvrdit, že můžete jen tak někoho potkat na ulici. Teda asi jo, když jsme hubená dlouhonohá nádherná éterická vílka. Nebo když se umíte s každym bavit na potkání a nedělá vám problém making friends. Já nejsem ani jedno, tudíž je pro mě návštěva restauračních zařízení nejlehčí způsob, jak se seznámit s někym novym. O tom, jak je to složitý potom, zase jindy. A seznamovat se s kamarádama přítelů mejch kamarádek se rozhodně nenechám. Pro mojí osobu není nic horší v týhle problematice, než nucený seznamování.

 

Rozhodně ale nejde jen o paření (jak říkám, nemusím to mít furt), spíš celkově o tu vlnu, na kterou je člověk naladěnej. Už to není ta stejná vlna, změnila se. Tim, že je člověk zadanej, je šoupnutej jinam než vy. A není to tak, že je to špatný. Období vztahy jsou fuj už mě bohužel přešlo. (Bohužel, protože období jó zkusila bych to, ale prostě nemám jak a s kym je mnohem míň pohodlý.) Nemusí to ani znamenat, že kamarádíte míň. Jen ta písnička, ve který jsme souzněli dřív, je teď jiná.

 

Suma sumárum, žít v okolí zadanejch kamarádek je věc minimálně složitá.

 

 

A jak to máte vy?

 

 

 

Jak jsem začla psát blog

Připadám si jako malá naivní kráva. Mám ráda knížky o válce a "jít na pivo" Je mi dvacet let. To je hezkej věk, že jo? Člověk může bejt pořád mladej a blbej, ale zároveň už leccos zažil a může v lecčems vycházet z vlastních zkušeností.

Například já vim, že se v Praze v tramvaji nesmí pít alkohol, že se zkoušky dělaj špatně, když nechodíte do školy, kde jsou nejlepší bary, že po tequille se zvrací, že v taxíku se zvracet nemá. Taky, že je lepší počkat na první ranní metro a po party se za ušetřený peníze za taxík radši nasnídat, po plavaní se špatně jezdí na kolečkáčích (lepší je to naopak) a že v pražskej bazénech je tuna lidí no matter what. Do kina se vyplatí chodit jen na dobrý filmy a první rande v kině stojí za hovno. Nákupní vozík se s vámi překlopí a u přijímaček záleží pravdu na každym bodu. No a taky vim, že svět je fakt super místo. A taky plnej sraček.

K tomu, co vim, to bylo asi všechno. Dvacet je bohužel i věk, kdy o některejch věcech nemáte ani zdání (pokud jste stejnej zabedněnec jako já). Třeba jak vypadá třetí rande, jaký to je bejt zadanej, kde je míra (a Míra), co už je blbý, co se dělo tamtu středu, jak jsem přišla domů až ráno, co z vás bude až vyrostete, co chcete, aby z vás bylo až vyrostete, kde vezmete peníze na dovolenou/oblečení/party/jídlo/autobus domů, jak se dělaj knedlíky, kudy správně vystoupit na Můstku, kde se nácházej další skvělý bary. No a taky pořád nevim, co přesně dělat, abych o nic nepřišla. Víte, co myslim, až mi bude šedesát a budu bilancovat, tak abych místo nostalgickýho úsměvu neměla pocit naprostý marnosti.

No, rozhodla jsem se, že se z toho zmatenýho zoufalýho období plnýho otázek (čti: existenční kríze) vypíšu na blogísek, kterej nikdo nebude číst a třeba zjistim, že je na tom někdo podobně. Tak tedy have a fun.

Páá.

PS Taky vás to kurevský vedro už sere?