Připadám si jako malá naivní kráva. Mám ráda knížky o válce a "jít na pivo" Je mi dvacet let. To je hezkej věk, že jo? Člověk může bejt pořád mladej a blbej, ale zároveň už leccos zažil a může v lecčems vycházet z vlastních zkušeností.
Například já vim, že se v Praze v tramvaji nesmí pít alkohol, že se zkoušky dělaj špatně, když nechodíte do školy, kde jsou nejlepší bary, že po tequille se zvrací, že v taxíku se zvracet nemá. Taky, že je lepší počkat na první ranní metro a po party se za ušetřený peníze za taxík radši nasnídat, po plavaní se špatně jezdí na kolečkáčích (lepší je to naopak) a že v pražskej bazénech je tuna lidí no matter what. Do kina se vyplatí chodit jen na dobrý filmy a první rande v kině stojí za hovno. Nákupní vozík se s vámi překlopí a u přijímaček záleží pravdu na každym bodu. No a taky vim, že svět je fakt super místo. A taky plnej sraček.
K tomu, co vim, to bylo asi všechno. Dvacet je bohužel i věk, kdy o některejch věcech nemáte ani zdání (pokud jste stejnej zabedněnec jako já). Třeba jak vypadá třetí rande, jaký to je bejt zadanej, kde je míra (a Míra), co už je blbý, co se dělo tamtu středu, jak jsem přišla domů až ráno, co z vás bude až vyrostete, co chcete, aby z vás bylo až vyrostete, kde vezmete peníze na dovolenou/oblečení/party/jídlo/autobus domů, jak se dělaj knedlíky, kudy správně vystoupit na Můstku, kde se nácházej další skvělý bary. No a taky pořád nevim, co přesně dělat, abych o nic nepřišla. Víte, co myslim, až mi bude šedesát a budu bilancovat, tak abych místo nostalgickýho úsměvu neměla pocit naprostý marnosti.
No, rozhodla jsem se, že se z toho zmatenýho zoufalýho období plnýho otázek (čti: existenční kríze) vypíšu na blogísek, kterej nikdo nebude číst a třeba zjistim, že je na tom někdo podobně. Tak tedy have a fun.
Páá.
PS Taky vás to kurevský vedro už sere?
Žádné komentáře:
Okomentovat